Rumunsko 2011

Píše se leden 2011, sedím na velmi „zábavné přednášce“ o historii počítačů, někde mezi papírovou disketou 5,25“ a výrobním programem JZD Slušovice v záchvatu brutální nudy, nacházím na youtube video od výpravy jawařů, kteří na kulatých jawách projeli Rumunsko a moc se s tím nemazali. Chvíli počítám, protože mám motorku stále v krabici, vychází mi, že ji stihnu dát do kupy a mám ještě měsíc „fóra“ (kéž by to byla pravda). Bez velkého váhání do toho jdu, ještě vyrušuji kolegu o lavici níže, Michal to bere vážně a jde do toho taky (všechno další plánování zařídil on). Michal si obstaral mapu, kterou celou počmáral tipy na turistické cíle od kolegů motorkářů a polil v knajpách pivem. Čas plynul a několikrát se změnila i sestava výpravy od strojů Jawa 250 „stodolspeciál“ přes naháče až po konečnou sestavu Michal (Suzuki DL 650 V-Strom), Petr (Honda Dominátor) a já se svojí Jawou 350.634.

17.7.2011 (230km)

Nultý den akce, po obědě, se srážíme u mě a vyjíždíme plně naloženi vším možným i nemožným směr Vsetín, kde přespíme u Petra a ráno vyrazíme směr Slovensko. Cesta probíhá hladce, až na to, že jsem zapomněl natankovat (350tka v tempu 110km/h GPS opravdu nežere 5l), takže 400m před cílem nemám v nádrži ani kapku benzínu, motorka beznadějně umírá v odbočovacím pruhu u Shellky a jelikož „mám pod čepicí“, tak ještě 350m tlačím do strmého kopce v domnění, že se mi ucpal kohoutek v nádrži, díky bohu mi Petr věnoval trochu benzínu.

18.7.2011 (425km)

První ráno akce vypadá nevábně, mraky se točí, nezbývá než tomu ujet na Slovač, ještě tankuji, přijímám rady co a jak a obdivná slova o stroji od pumpaře a vyrážíme. Po celkem monotónní jízdě po dálnici končíme v Maďarsku v Tokaji, stavíme stan ve vodáckém kempu, už toho máme tak akorát. Cena byla lidová, sprchy připomínají polní umývárnu za první sv. války, ale to v tu dobu vůbec neřešíme, hlavně že tam teče voda. Když jsme ve vinné metropoli, tak nesmíme opomenout ochutnávku, zjišťujeme že Tokaj má asi 5km na délku a my jsme někde v úplné pustině, bereme první podivný kiosek (3km chůze) a kupujeme 2l čehosi, co moc víno nepřipomíná a je nepříjemně teplé, později to řežu Alpou a minerálkou (stejně to nestálo za nic).

19.7.2011 (270km)

Brzy ráno nás probouzí silná bouřka a vítr, moje myšlenky se točí kolem šňůr a kolíků, které jsem nepoužil na stavbu stanu. Ráno balíme za silného deště, aby toho nebylo málo, ztrácím svůj oblíbený alarm, který jsem zapomněl přilepený magnetem na vnitřní straně nádrže (ještě mám doma jeden). Překračujeme hranice Rumunska, celní kontrola není nijak divoká, chtějí jen sundat helmu, vidět SPZ a doklady. Odpoledne stavíme u jezera a sušíme stan, plachty a sebe namáčíme v blátivé vodě o teplotě kávy. Spíme v pěkném apartmánku za 80leu / 3osoby.

20.7.2011 (263km)

Konečně se taky někam mrknem. Spali jsme přímo ve vsi Sapanta, kde se nachází veselý hřbitov, který jsme neopomenuli a protože nikdo neměl velkou chuť platit vstup, prohlédli jsme jej letmo z poza brány a pokračovali v cestě. Později jsme se zastavili v ženském klášteře Barsana u města Sighetu Marmaţiei, vstupné se platí pouze uvnitř kláštera v muzeu a pokud chcete natáčet nebo fotit. Klášter je celý postaven ze dřeva, je velmi krásný a je stále udržován jeptiškami. Mimo jiné jsme zjistili, že ani návštěvnice nejsou k zahození a nemalou část prohlídky jsme věnovali i jim. Pokračujeme v jízdě, bohužel vjíždíme do silného lijáku doprovázeného velmi silným větrem, který bere odpadkové koše, cedule a vše okolo, hlavně mnoho prachu, takže se téměř navzájem nevidíme a udržet stabilitu se také moc nedaří, nelze pokračovat v jízdě, zajíždíme na blízkou pumpu. Tankujeme a čekáme až budeme moci pokračovat, déšť se zmírnil, vyrážíme najít nejbližší ubytování, což se daří na několikátý pokus po cca 50 km jízdy v hustém dešti, po cestě potkáváme hasiče uklízející spadané stromy.

21.7.2011 (154km)

Po ránu vyrážíme do solného dolu v Praidu, parkujeme za leu na „hlídaném“ parkingu. Do dolu jezdí 2 autobusy, které Vás zavezou ke vchodu na povrchu, ale dolů už musí každý sám, po dřevěných schodech. Důl má několik pater, v některých se stále těží, ale pouze jedno je zpřístupněno, je zařízeno více než jako muzeum, jako rekreační zařízení. Ve zpřístupněném patře je postaveno dřevěné město, kavárna, restaurace a mimo jiné také kostelík zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, patro je plné lidí a dětí, které si zde hrají a dýchají zdravý slaný vzduch. Můžete požádat průvodce, který Vám zajistí velmi pěknou komentovanou prohlídku skromné expozice a celého patra v angličtině (doporučuji všem). Hodláme spát v divočině, proto si vybíráme krásnou schovanou louku mezi kukuřičným polem a strání, vařím šlichtu z konzervy a nudlí (z instantní čínské polévky), koštujeme místní pivo Timisoarana (překvapivě velmi dobré).

22.7.2011 (137km) Transfagrash

Přichází všemi nejvíce očekávaná pasáž Transfagarash, zjišťuji, že mi již od Maďarska nejde ani jedna žárovka v zadní světle, pokouším se sehnat náhradní, 5W je všude dost, ale sehnat 10 nebo 15W se jeví jako nereálné, no aspoň něco. Při tankování pod pohořím Fagarash mi vítr krade 1/4l oleje položeného na topcasu a nemilosrdně jej rozlévá kde jen může, padá definitivní rozhodnutí o montáži oilmasteru. Fagarash je nádherný kus přírody (kamene), který opravdu stojí za to vidět, okolo silnice i na ní se pasou kozy, krávy, prostě nádhera. Ale co čert nechtěl, v té nádherné krajině v 1400 m n.m mě potkává defekt, nedá se nic dělat nenechávám si kazit náladu, rozbaluji vercajk a hbitě měním duši, okolo jedou dva čeští motorkáři na BMW, nabízí pomoc, ale s díky odmítám. Servisní odstávku jsme spojili s obědem a pokračujeme dál k vrcholu Fagarashe, na vrcholu se snažíme sehnat nějakou samolepku, ale marně, což mě trochu zklamalo (hlavně, že mají všude magnety na lednice). Pokračujeme dále k místu spánku, ubytováváme se v malém penzionku, majitelky krámku hned vedle. Vyrážíme na večeři (cca 3km chůze), večeře byla nevalných parametrů v rádoby luxusní restauraci za standardní cenu. Na cestě zpět děláme průzkumnou zastávku v jedné z místních hospod, objednáváme 0,4 l točeného „piva“ Golden Brau, které je velmi světlé a ne moc dobré, nerad bych tento zážitek ještě někdy opakoval, situace je vyřešena zakoupením 2l „PETek“ osvědčeného piva Timisoarana. Po návratu do penzionu zjišťujeme, že přibyl další host (rumunská slečna), při pozdní večeři, okamžitě padá návrh na alkopřestřelku vedenou českou slivovicí a místní pivem, kupodivu i slečna se dala přemluvit, vedeme s ní dialog v angličtině, někteří více zdatně, někteří méně. Jak hladina alkoholu stoupá, kvalita angličtiny, zvláště některých jedinců klesá, později se stávají úplně nepoužitelnými. Když už není co pít jdeme spát, venkovní posezení připomíná místo dopadu bomby (nechápu, že Nám paní domácí ráno vůbec uvařila kávu a slušně se s námi rozloučila).



23.7.2011 (249km)

Odjezd se protahuje, alkopřestřelka má své oběti a tak vyrážíme až ve 12:00. Posunujeme se blíže k Dunaji. K večeru vjíždíme do silného lijáku a již není kam pokračovat, jedeme přes cikánskou enklávu jménem Vulcano, moc odpudivé a nebezpečné město. Protože nemáme jistotu, že seženeme v dešti nějaké jiné ubytování, stavíme v hotelu Gambrinus už cca 3 km za Vulcanem. Na recepční je vidět, že se sama necítí moc bezpečně, velmi důrazně Nás nabádá, k přesunutí motocyklů ke vchodu pod lampu, což jsem s její kvalitní angličtinou pochopil až na druhý pokus.

24.7.2011 (306km) sv. Helena

Ráno vyrážíme směrem sv. Helena, cestou ještě stavíme u vodní elektrárny Železná vrata, která má hráz vysokou 63 m a dlouhou 1200 m, nesmí se zde fotit, ale nijak nám to nevadí. Čím více se blížíme ke sv. Heleně, tím více se kazí počasí na březích Dunaje, mírně zmoklí dojíždíme do sv. Heleny, po ubytování vyrážíme do místní hospody. Hospoda je integrované zařízení, které v sobě skrývá vše co si představíte tzn. poštu, prodejnu potravin, železářství (měli tam i elektrody do svářečky), hospodu a bůhví co ještě. Po několika pivech a hlavně po stakanu koňaku Alexandrion (velmi kvalitní materiál) jdeme spát.

25.7.2011 (73 km) Odpočinkový den

Odpočinkový den, spíme do sytosti, poté se vydáváme na menší prohlídku okolí a část pokračuje směr Girnic. Hned za sv. Helenou v první zatáčce (zhypnotizován myšlenkou, že je mokro) zbaběle brzdím, rovnám motorku a řitím se na krajnici plnou písku, a samozřejmě v nulové rychlosti padám. Následky pádu jsou téměř zanedbatelné, ohnutý padák (již po druhé), vyhnuté blinkry, prasklý spodek víka P kufru, oděrka na parabole a prodřená dlaň rukavice. Zvedám stroj a jede se dál. Cesta na Girnic, je pro mě dosti nesjízdná, jsou to jen kameny a ještě k tomu z kopce a na každém rohu smečka psů, ale za ten výhled a pocit to stojí.



26.7.2011 (539 km)

Výprava se rozděluje, Michal pokračuje domů sám přes dálnice. Já s Petrem pokračujeme po okreskách s přespáním v Maďarsku. Za zmínku stojí pouze vypůjčená sedačka z posedu místních myslivců na podložku stojánku jawky.

27.7.2011 (440 km) Cesta domů

V 15:30 místního času dojíždím domů.

Závěr:

Akci hodnotím jako velmi zdařilou, sešel se dobrý kolektiv, slušné počasí a když řeknu, že jsme si to užili, myslím že budu mluvit za všechny. Za 10 dní jsem najel 3100 km, bez vážných závad, pouze se mi uklepaly 4ks žárovek a píchnul jsem zadní duši, se strojem jsem spokojen, ale je třeba si uvědomit, že jeho provoz má svá omezení, hlavně brzdný účinek naloženého stroje je slabý.
O tom, že JAWA byl věhlasný stroj své doby mě přesvědčilo asi 10 lidí po cestě, kteří se zastavily, aby prohodili pár slov o stroji a svých mladých letech v sedlech 2T (tímto zájmem jsem byl velmi překvapen).
RADAR 2013